Levharti slaví! Beznadějnou sezonu dotáhli i s přispěním soupeře k záchraně

Muži se zachránili v 1. lize. Po divoké sezoně plné překážek a dlouhých měsíců bez radosti vítězství se tým v závěru vzchopil a v situaci, kdy už byl smířený s baráží, dosáhl čtyř výher v řadě. Dotáhl se na dva konkurenty, ale po páteční prohře o dva body s Vysokou n. L. musel spoléhat na cizí pomoc. O ní a o dalších meznících sezony hovořil trenér Levhartů Daniel Hušek.

O udržení Levhartů v soutěži definitivně rozhodlo nedělní vítězství Ostravy nad Litoměřicemi, zápas ovšem nebylo možné sledovat formou živého přenosu, ani jako textový online. Jak jste se k informacím o výsledku dostal?

„Naštěstí jsme tam měli pár spřátelených jedinců, kteří nám posílali průběžný stav. A hned to letělo do whatsappové skupiny, aby to věděli všichni hráči.“

Radost asi byla veliká, nikdo netoužil po tom zahrát si baráž s vítězi tří druholigových skupin, že?

„To rozhodně. Už jen kvůli tomu, jaké týmy z druhé ligy mají ambice postoupit. A celkově už toho bylo dost, nechtělo se nám si sezonu ještě protahovat.“

Hrozil by sestup?

„Myslím, že ano. Minimálně tři nebo čtyři týmy do toho jdou naplno a cpou do toho peníze, takže baráž proti nim by byla hodně náročná. A navíc se bude hrát až od půlky května, to je pro devatenáctý tým 1. ligy také komplikace.“

Ohlédněme se za sezonou. Přes dobrý konec ji určitě nelze označit za povedenou.

„Pro mě to byla nejvíc turbulentní sezona, jakou jsem kdy zažil. V týmu jsme protočili dvacet hráčů, to je strašně moc. Hodně zápasů jsme prohráli rozdílem do pěti bodů, dlouho se nám nedařilo, do toho jsme se na začátku sezony potýkali se zraněním klíčových hráčů. Spousta hráčů nám skončila z pracovních nebo osobních důvodů, takže to bylo opravdu hodně náročné.“

Před sezonou jste tak těžký průběh neočekával.

„Byli jsme optimističtí, že by to konečně mohlo být dobré, že kluci už začali dospívat a jsou vyhraní. První rána byla, že jsme přišli o hráče, na kterých to mělo stát. Postupem času se zbývající kluci začali ujímat svých nových rolí a začali si na ně zvykat. V tu chvíli do toho zase přišla zranění, viz Vojta Čermák, který zářil na začátku sezony, ale ve třetím zápase si zlomil kotník, nebo Ondra Kovář, ten nám chyběl v utkání se Sokolem Pražským, které jsme prohráli o bod. Kdybychom Sokol porazili, spadl by do skupiny play out s námi a my bychom měli vítězství k dobru, takhle jsme neměli nic. Celá základní část byla velmi vyrovnaná a hranice mezi úspěchem a neúspěchem byla strašně tenká. Stejně tak potom byla tenká hranice mezi neúspěchem a ostudným propadákem a my jsme rádi, že to skončilo jen tím neúspěchem.“ (smích)

Mohla to tedy být klidná sezona, kdyby některé z těch jmenovaných negativních vlivů nenastaly?

„Rozhodně to nebylo tak, že bychom na první ligu neměli. Ale my jsme za celou sezonu neodehráli jediný zápas kompletní, to je až neuvěřitelné. A vždycky ještě z těch, které jsme měli k dispozici, někdo odpadl. Nakonec i Štěpán Polák, který byl posledním hráčem, který nám vydržel zdravý, si dva dny před posledním utkáním zranil kotník. To krásně dokresluje průběh sezony.“

Bylo pár zápasů, které táhli mladí hráči. Je alespoň tohle pozitivem skončené sezony?

„Hodně zápasů táhli junioři nebo mladí hráči a my jsme pyšní na to, že naprostá většina z nich jsou naši chomutovští odchovanci, což je na takové úrovni unikátní, poněvadž jsme stále klub, který nemá statut sportovního centra mládeže, a i přesto sázíme primárně na naši líheň. Sestavu jsme v průběhu sezony museli neplánovaně omladit a to, že se s tím mladí dobře popasovali, je pro nás signál, že by v příštích sezonách mělo být lépe.“

V čem jsou přednosti současného chomutovského týmu?

„Snažili jsme se o koukatelný, rychlý basketbal, což spoustě soupeřů nevyhovovalo. Pak je to houževnatost a bojovnost. Jakožto velký fanoušek Survivoru si dovolím tvrdit, že kdybychom byli kmen, můžeme si oprávněně říkat Fénixové. Vůle a odhodlání byly klíčovými prvky, za pomoci kterých se nám podařilo úspěšně otočit závěr sezony, což myslím, že dokazuje velký charakter, kterým tento tým disponuje. To jsou věci, na kterých si musíme zakládat – že jsme takový rodinný tým pošuků.“

Jaké jsou výhledy co se složení mužstva týká?

„Teď si od sebe čtrnáct dní odpočineme, ale nějaká komunikace už probíhala. Jediným, kdo stoprocentně příští sezonu hrát nebude, je Michal Bureš, který končí v juniorské kategorii a basketbal by neskloubil se studiem na vysoké škole. U ostatních hráčů nevím, že by někdo měl končit, každopádně naší snahou bude udržet jádro těch, řekněme, deseti borců a vhodně je doplnit. Plus bych chtěl zapojit další juniory.“

Jak to vypadá s Jakubem Seifertem, který byl jedním z mála zkušených hráčů a ještě působil jako váš asistent?

„Aktuálně je po operaci doma, takže mi ani nemůže pomáhat s trénováním. Uvidíme, ale vypadá to, že už se bude věnovat jen své profesi a trenérské kariéře.“