Klára Bittnerová vyhrála běžecký závod i se zlomenou rukou. „Za rok nebo dva si budu muset vybrat,“ uvědomuje si
C h o m u t o v – Nedávno oslavila patnácté narozeniny a pandemie koronaviru ji přivedla zpět k atletice. Klára Bittnerová znovu našla zalíbení v běhu natolik, že aktuálně kombinuje basketbal s atletikou, v níž je úřadující halovou mistryní republiky na 1500 metrů v kategorii žákyň. V rámci Chomutovského půlmaratonu vyhrála v závěru srpna závod na Kamencovém okruhu v kategorii dorostenek.
Co pro vás vítězství na sedm a půl kilometru dlouhé trati v rámci Chomutovského půlmaratonu znamená?
„Byla jsem z toho nadšená. Znamenalo to pro ně opravdu hodně, protože jsem běžela se zlomenou rukou a navíc mi nebylo úplně dobře kvůli začínající viróze. Byla jsem tím pádem fakt ráda, že se mi povedl závod i dobrý čas a bylo z toho ve skvělé atmosféře před lidmi první místo.“
S jakým cílem jste do závodu šla vzhledem k tomu, co jste právě prozradila?
„Šla jsem hlavně po dobrém času a výsledku. Na nějaké konkrétní místo nebo dokonce vítězství jsem úplně nemyslela. Spíš ostatní ode mě čekali, že vyhraju. Co jsem tak slyšela, moje vítězství pro ně překvapení nebylo. (směje se) Pro mě samotnou to překvapení bylo, protože jsem se fakt necítila dobře.“
Vážíte si prvního místa o to víc, když jste šla do závodu v ne úplně optimální pohodě?
„Určitě.“
Jak jste se k běhání vlastně dostala?
„Bylo to tak, že během covidu před dvěma roky byla karanténa, takže se vůbec nemohl hrát basketbal a nemohly jsme se ani shromažďovat. Klub sice udělal provizorní venkovní hřiště, ale nebylo to úplně ono. Začala jsem tak sama běhat, což mě vrátilo do doby, kdy mi bylo šest sedm let. Chodila jsem tehdy na atletiku, se kterou jsem kvůli basketu skončila. Teď mě to zase chytlo. Když pak strejda viděl moje časy, začal mě trénovat a já jsem začala postupně závodit.“
Takže se nejednalo o vaše první závody?
„Už přes rok závodím venku na dráze i v hale. Běhám ligu žen a byla jsem i na mistrovství republiky, kde jsem v minulém roce byla za žákyně na patnáctistovce druhá venku. Letos bylo zatím jen halové mistrovství, které jsem vyhrála. Všechno za VTŽ Chomutov hlavně na patnáctistovce, i když jsem začínala na silnici na pěti kilometrech. Jenže jsem pořád žákyně a do dorostu jdu až v příští sezóně, takže máme na oválu zakázáno běhat pět a víc kilometrů. Proto jsem se soustředila zatím na trochu kratší tratě, i když chci postupně přejít na tři a pět kilometrů, jak budu starší. Budu si to prodlužovat třeba i do desítky nebo maratonu, ale uvidíme, jak mi to půjde.“
Když vás tak poslouchám, absolvovala jste zatím nejdelší závod?
„Zatím to byl nejdelší závod, protože jsem doteď běžela nejvíc pět kilometrů.“
Bylo sedm a půl kilometrů velkým rozdílem ve srovnání s pěti?
„Oproti pětce ani ne, jenže tu jsem běžela naposledy asi před rokem. (usmívá se) Oproti oválu a v normálních botách to byl velký rozdíl. Musela jsem si na druhém kilometru říct, že teprve teď začínám. (směje se) Jinak to zase tak jiné ve finále nebylo.“ (směje se)
Je složité skloubit basketbal s atletikou na úrovni, na jaké se oběma sportům věnujete?
„Ohledně tréninku to je poměrně dost složité, protože člověk musí dát přednost jednomu nebo stihnout obojí, což je pak pro tělo hodně náročné a vyčerpávající. Spíš se snažím dát jednou přednost basketu a jednou atletice. Už jsem se s tím naučila pracovat, ale ze začátku po covidu, když jsem začala zase hrát basket a trénovat s holkama, to bylo poměrně náročné.“
Co až se dostanete do bodu, kdy si budete muset mezi oběma sporty vybrat jen jeden?
„Určitě to jednou nastane, jenže já zatím vůbec nevím. Když se mě někdo zeptá, jestli mě víc baví basket nebo atletika, neumím pořádně odpovědět, protože je to asi nejtěžší rozhodování. Sama vím, že jednou se budu muset rozhodnout, protože nejde dělat na vrcholové úrovni dva tak odlišné sporty. Jednou to přijde, ale do té doby se budu snažit skloubit obojí dohromady. Už jsem párkrát musela udělat rozhodnutí, jestli závody nebo zápas, ale zatím šlo jen o malé krůčky. Velké rozlousknutí teprve přijde. Sama to teď v sobě rozhodnuté nemám, tak uvidíme.“
„Myslím si, že za rok maximálně za dva už budu muset vědět. Už jsem ve věku, kdy je sport na vyšší úrovni než před dvěma lety, kdy to bylo ještě pořád takové dětské. V patnácti šestnácti letech už se všechno začíná většinou pomalu lámat. Jestli budu chtít být jednou v něčem dobrá, budu si muset vybrat asi co nejdřív.“
