Vytvořil Stanislav Král
dne 11.06.2019
  • Ostatní
zobrazení (449)
Ženská basketbalová liga s sebou přináší i jeden zajímavý návrat. Křídlo Michaela Krejzová z Chomutova odešla jako patnáctiletá a šest let hrála basketbal na vrcholové úrovni v Praze a okolí. Teď se jako 21letá do mateřského klubu vrací a chce Levharticím v jejich premiérové sezoně v nejvyšší soutěži pomoci.
Z Chomutova jste odešla v roce 2013. Co jste od té doby s basketbalem zažila?
„Od odchodu z Chomutova až do předminulé sezony jsem působila v USK Praha. V mládeži jsem se docela dobře chytila a patřila jsem k tahounům týmu, ale nechci, aby to znělo nějak namyšleně (smích). V roce 2015 jsme s holkama vyhrály MČR v U19, byl to krásný zážitek. Pak jsem nakoukla do VŠ Praha, kde jsem hrála svoji první sezonu v nejvyšší ženské soutěži. Po roce se ten tým rozpadl a já jsem dostala nabídku zpátky do USK, do družstva žen. Bylo to pro mě velké překvapení a splnění velkého holčičího snu. Tam jsem byla dvě sezony, kdy to nebylo úplně o hraní, ale spíš o trénování a k tomu jsem ještě hrála první ligu. Na poslední sezonu jsem přestoupila do Nymburka, kde jsem už dostávala víc prostoru.“
USK Praha je mimořádně úspěšný tým i v evropském měřítku. Zažila jste některý z těch úspěchů na vlastní kůži?
„Na Final four jsem s nimi bohužel nebyla, to by byl veliký úspěch. Ale v ŽBL jsme získaly dvě zlaté medaile za dva roky – i to je skvělé.“
Co vám kromě těch medailí angažmá v USK dalo?
„Nové zkušenosti od spoluhráček. Měla jsem možnost trénovat s vynikajícími hráčkami ze Španělska, Srbska a z dalších basketbalově vyspělých zemí, které jsem dřív třeba sledovala jen v televizi, to bylo super! Také nové zkušenosti po lidské stránce – například zlepšení angličtiny, protože tréninky probíhají jen v angličtině. No a snad i nějaké zlepšení po basketbalové stránce (smích).“
Poslední sezonu jste působila v Nymburce. Tam se vám líbilo?
„Bylo to fajn. Tedy až na to dojíždění, protože jsem bydlela v Praze a nebylo to tak, že bych za patnáct minut byla v Nymburce. Ale dalo se to zvládnout a sezona rychle utekla. Byla tam i dobrá parta. Vinou zranění několika hráček, v závěru se nám dokonce zranily obě rozehrávačky, jsme bohužel nesplnili cíle, které jsme si dali na začátku sezony.“
Nymburk trénoval Dan Kurucz, který před lety působil i v Chomutově. Vy už jste se s ním z té doby znala?
„Ne ne, poznala jsem ho až před dvěma roky, kdy jsem dostala pozvánku do výběru před univerziádou. Říkal mi tehdy, že Chomutov zná, tak jsme se na tohle téma trochu pobavili.“
Jak a kdy jste se dozvěděla, že v Nymburce ženský basketbal končí?
„No, něco nám Dan Kurucz naznačoval při posledním tréninku. Ale že je definitivní konec, jsme se dozvěděli až na posledním zápase.“
Co jste si v té chvíli pomyslela o své budoucnosti?
„Když nám to Dan Kurucz na tréninku naznačoval, padla tam poznámka, že ´možná se to bude přesouvat do jiného města a možná z toho někdo bude mít větší radost, než si teď myslí´. A v tu chvíli mě napadlo, že by to mohl být Chomutov! Není totiž moc měst, kde by se ŽBL mohla hrát, a už během sezony jsem zaslechla, že Chomutov by zájem měl. Takže to byla první myšlenka.“
Co bylo dál?
„Čekala jsem do konce sezony, jestli se mi nějaké kluby ozvou. Nabídky jsem dostala, ale pro mě bylo důležité zůstat blízko Prahy, kde studuji.“
A když se pak ozval Chomutov, bylo to pro vás dobrá nabídka?
„Byla, minimálně k přemýšlení. Musela jsem to zvažovat, protože na dojíždění to odsud do školy není kousek.“
Ale vy máte stále zázemí i tady v Chomutově, že? Co říká vašemu návratu rodina?
„Jo, ti mají radost. Oni jsou takoví basketbaloví nadšenci. Vždycky jezdili na hodně zápasů a teď to pro ně bude jednodušší. Když jsme na jaře hráli finálový turnaj Českého poháru v Karlových Varech, tak už tam jsem měla velkou rodinu a spoustu fanoušků.“
Když jste byla malá, snila jste o tom, že byste jednou vrcholový basketbal hrála za Chomutov?
„Ani ne, to se tehdy vůbec nedalo předpokládat. Teď už je tu mládež na mnohem vyšší úrovni, než když jsem v klubu působila já.“
Zkuste tedy porovnat klub, ze kterého jste v roce 2013 odcházela, a klub, do kterého se teď vracíte.
„To je veliký rozdíl. Strašně se to posunulo a já z toho mám radost. Klub má krásné zázemí, to je málokde. I po té výkonnostní stránce jsou Levharti mnohem dál. Děti už od přípravky vidí, že se mají kam posouvat, že je tu každá kategorie zastoupená. Když jsem tu v tom věku hrála já a chtěla jsem hrát za starší, musela jsem jezdit do Mostu. Takže je skvělé, jak se tu tomu lidé z klubu věnují.“
Čím to bylo, že zrovna vy jste všechny překážky překonala a jako jediná ze své generace to dotáhla do profesionálního basketbalu? Jste třeba mimořádně cílevědomá?
„Nepovažuju se za nějak přehnaně cílevědomou. Asi v tom sehrálo roli i štěstí a náhody, že jsem se dostala někam, nebo že se mi zrovna dařilo a někdo to viděl. A jsem za to samozřejmě ráda. Pak už se k tomu musí přidat i dřina a tak. Ale ze začátku jsem určitě nebyla cílevědomá.“
Co od ŽBL v Chomutově očekáváte?
„Těším se moc. Jsem zvědavá a plná očekávání. A doufám, že budou chodit i fanoušci. A také se těším na nové zkušenosti a na nový tým.“
Máte v novém týmu nějakou spřízněnou duši?
„S Jíťou Eisnerovou jsem sice nikdy nehrála, ale známe se od doby, co mě jako malou v Chomutově trénoval Tomáš Eisner. Často jsme se vídaly, ona s námi někdy jezdila i na venkovní zápasy. Ještě znám Saty (Monika Satoranská – pozn.), s tou jsem hrála rok ve VŠ Praha, s ostatníma holkama jsem nehrála, ani jsme se nikdy nějak nebavily.“
Známý je pro vás i trenér Tomáš Eisner. Berete to jako výhodu?
„Tak určitě to beru jako výhodu, vím, co od něj mohu očekávat, i když se mohl možná trochu změnit.“

Fotogalerie

komentáře (0)

Zatím žádné komentáře

Přidat komentář